Konečně začala Horská výzva 2018!

Času na tréninky v horách po FMBB sice moc nebylo, ale i tak jsme něco stihli. Zatím ne v

tahu, ale musíme si s Keykou zvyknout na delší tratě a pořádné kopce. Takže v průběhu

sezóny se ještě budeme zlepšovat.

První závod se běžel v Beskydech. Délka 13,5 km s převýšením něco málo přes 700 metrů.

Startovka se rozrostla, 20 mužů a 30 žen se psy. Některá nová jména znám z canicrossu,

tak jsem se docela těšil, až jejich "dostihový koně" dorazí pod Velký Javorník.

Start byl docela o hubu. Připadá mi, že někteří závodníci a je jich fakt moc, jsou trochu

bezmozci. Snaží se být za každou cenu ve předu, ikdyž nemají výkonost ani ovladatelného

psa. Situace, které tím potom zapřičiňují se zatím díkybohu obešly bez pádů a zranění.

Vyběhlo se z amfiteátru a zvlněným terénem se stoupalo až pod Velký Javorník, kde

čekal první pořádný kopec. Dva kilometry serpentýn, hlína, kameny, úzká cesta a turisté,

letos naštěstí velmi ohleduplní. Zatímco pod kopcem jsme byli s Keykou pátí, na vrcholu

to bylo místo druhé. Kopec je to fakt hodně prudký, ale nasadili jsme tempíčko a v podstatě

se nám ho podařilo celý vyběhnout. Následoval prudký seběh, kde se nám dařilo navyšovat

náskok. Pod kopcem začalo zvlněné stoupání, které končilo na Malém Javorníku. Pěkný

úsek s několika krátkými a hodně prudkými kopečky, střídané táhlým stoupáním. Tady už

jsme běželi sami a pokoušeli se stahovat vedoucí team. Následovalo dlouhé táhlé klesání

až do Frenštátu. Tam čekala poslední pětisetmetrová stěna, kde už jsem měl co dělat, 

aby jsem nepřešel do chůze, ale s Keyčinou pomocí jsme vyběhli i následné stoupání a pak

už jsme jen klesali zpět do amfiteátru. Před páskou jsem vzal Keyku do náruče a pronesl

ji cílem, jako poděkování za její výkon. Keyka bude mít letos deset roků a stále mne udivuje

svojí skvělou výkoností. Po doběhu jsme odfrčeli k řece a parádně se schladili.

Nakonec tedy stříbrná medaile a časově hodina, čtrnáct minut, dvacet sekund. Vítěz

nám utekl o čtyři minuty, ale Jan Havran, běžec do vrchu, o 22 roků mladší nám už loni

ukazoval záda, takže jsme mu srdečně gratulovali k vítězství. 

Teď se ovšem pustíme do pořádných tréninků a ještě uvidíme

Nesmím zapomenout na velkou pochvalu pro pořadatele, dobře značená trať, dobré jídlo a

vyhlášení na čas, děkujeme!

..........................................................................................................................................................................

FMBB 2018 Adjovščina

 

Když jsme s Keykou na podzim vyhráli MČR BO, dali jsme si jen krátkou pauzu a začali 

jsme se připravovat na FMBB. Pilovali jsme hlavně rychlost, což bylo vzhledem k počasí

někdy hodně obtížné. Jak se blížil termín FMBB, začínal jsem být trochu nervózní vzhledem

k nulovým informacím na webu FMBB. Nakonec, jen měsíc před závody pořadatelé vyvěsili

mapy tratí a harmonogram, což vzhledem k významu akce pokládám za naprosto nedostačné!

Lačný po informacích jsem okamžitě vše prostudoval. První mě zarazilo, že startovat se má

v 16 hodin! Říkal jsem si, "jenom blbec udělá závod ve 4 odpoledne ve Slovinsku, vždyť bude

strašné horko!!!" Další šok se dostavil, když jsem si vygooglil mapu tratí a náležitě zvětšil!

Trať přímo vedle dálnice! Povrch štěrková cesta mezi poli uježděná od traktorů! Nikde na

trati ani 1 milimetr stínu! Jediná pozitivní věc byla řeka, která vedla kolem 1. části tratí.

Začínal jsem se těšit.

Noční cesta cca 650 km uběhla hezky, většinou po dálnicích.

Ve středu jsme měli veterinární prohlídku, registraci a následně meeting, kde se sešla

většina závodníků a pořadatel. Vzhledem k velkému vedru chtěl pořadatel přesunout starty

na ráno, což jsme všichni ocenili, dokud neřekl, že na 10 hodin. To se nesetkalo s naším

pochopením, protože tady bylo horko už před 9. hodinou! Takže po krátké výměně názorů

a pár telefonátech jsme se dohodli na startech v 8 hodin, což bylo super.

Já vyrazil po rozchodu na obhlídku trati a připojila se i Jarča M.. Trať byla opravdu vedle 

dálnice, tvrdá prašná štěrková cesta bez stínu. Říkal jsem si jak je super, že doba startu

se změnila, protože by jsme se tady odpoledne dozajista uvařili! Avšak smolíček, trať

nebyla ještě značená! Tak jsme alespoň zkoukli část a radši zmizeli ze sluníčka, které se 

fakt činilo. 

Ráno byl sraz na 7 hodin na parkovišti nedaleko startu. Já s Keykou dorazil o něco dřív a

šel jsem mrknout na trať, která se měla večer značit. Dle propozic měli být na trati

terčíky jako při mushingových závodech, ale ouha trať byla značená šipkama nastříkanýma

na zemi a mlíkem, tak zase změna, ale v poho. Už tak v poho nebyl povrch trati. Tvrdá,

prašná cesta plná štěrku, po první odbočce z "hlavní cesty" následoval asi 300m dlouhý

úsek uježděného makadamu, po 2. odbočce se povrch změnil na tvrdou suchou hlínu podél

řádků vinice, následoval mostek a vysečená úzká cestička přes vyschlou louku plnou 

kolejí od traktorů. Poslední zatáčka, návrat na hlavní cestu vedoucí souběžně s dálnicí,

vzdálené asi 15 metrů. Tady jsem potkal pořadatele, který právě doznačoval trať. Pár

zdvořilostí a vracel jsem se na před startovní sraz, kde jsme dostali startovní čísla. A to 

bylo další nemilé překvapení, alespoň pro mě. Nebyly to nové čísla s motivem FMBB, které

bych si rád po závodu nechal na památku, ale použíté z jiných závodů a měly se zase vrátit!

Ve startovce jsme byli na 9. místě a startovat se mělo po 30 sekundách. První trať měřila

asi 2400 metrů. 

Já vzal Keyku na venčení, rozběhání a pořádné namočení v řece. Keyka si až do startu

zachovávala svůj naprostý klid, což vzbuzovalo obdiv od závodníků, kteří měli co dělat, aby

své chlupaté parťáky udrželi.

Po startu jsme vyrazili hodně svižně a Keyka napnula vodítko a frčela jako motorová myš.

Trochu jsem se obával, že na tom makadamu moc nepotáhne, ale přeletěli jsme ho bez

záváhání. Okolo vinice se běželo hezky, protože to alespoň neujíždělo pod nohama. Přes

mostek a vysečenou cestičkou jsme taky pěkně zvládli. Pak přišel poslední "bonusový"

úsek podél dálnice a tady jsem si uvědomil, proč nemám rád městské běhy a vzduch plný

výfukových plynů. Ale cíl se rychle blížil a bylo slyšet povzbuzování paní Pospíchalové, které

mělo neskutečné decibely! 

Výsledky byly docela rychle, zatímco jsem Keyku znova vykoupal a nakrmil. Doběhli jsme na

2. místě v kategorii se ztrátou jen 2 sekund na prvního. Super výsledek, měl jsem velkou

radost a už jsem se těšil jak s Keykou hupneme před apartánem do krásně čisté a pěkně

ledové řeky Idrie.

Druhé kolo bylo v sobotu. Běželo se asi 3400 metrů, což byla zkrácená původní trať a to

kvůli vysokým teplotám. Další velmi rozumné gesto od pořadatelů. 

Dodrželi jsme svůj rituálek, venčení, rozběhání a namočení a šli na start. První a poslední

úsek trati byl stejný jako u kratší trati. Běželo se tentokrát podle pořadí dle dosažených 

časů v intervalech 30 sekund. Keyka táhla opět super, ale já se necítil při běhu "úplně ve 

své kůži". Důvod jsem zjistil až když jsem si sedl k počítači a mrknul na dosažené hodnoty.

V prvím i druhém kole jsme běželi letošní nejlepší časy!!! Průměr 1. kola byl 3minuty a 15

sekund na kilometr a druhé kolo 3 minuty a 18 sekund. Měl jsem obrovskou radost, protože

jsme šli opravdu co to dá a všechna ta dřina v přípravě se nám vrátila v podobě osobáčku

a nádherného 2. místa v ketegorii veteránů 1(40-49 roků). Byl jsem rád hlavně za Keyku,

makala super v celé přípravě a vzhledem k tomu, že 9. září oslaví 10. narozeniny, bylo to

dost možná naše poslední společné FMBB a já si pro ni moc přál "velkou" medaily, protože

ona je prostě SKVĚLÁ! 

Vyhlášení proběhlo v sobotu večer. Keyka hárala a tak jsem musel bez ní, což mě vždycky

strašně mrzí a nemůžu si to tak užít jako s ní. Bohužel se z toho začíná stávat tradice.

Hárala mi na MČR BO a teď zase, velká škoda! To jsem ještě netušil, že vyhlášení má být bez

psů, což NIKDY nemůžu pochopit!!! Pes je víc než polovina týmu a vyhlašuje se bez něj, to je

HNUS! Naštěstí někteří závodníci si svoje parťáky přivedli a vyhlášení si užili společně, což

mi u PSÍCH závodů připadá samozřejmé!!!

Jinak vyhlášení silně zaostalo za mou představou! Žádná bedna, medaile a ceny. Jeden pohárek

tak za dvě stovky a pa pá, škoda. Naštěstí doprovod závodníka s velkou vlajkou k vyhlášení,

což alespoň pro mě super a vítězi se hrála hymna, takže skvělá atmoška.

Nejen doprovod s vlajkou, ale i šampiko na oslavu zajistil náš team leader Pavla H., za což

ještě jednou moc děkuji.

I když z FMBB mám fakt hodně smíšené pocity, mám radost z toho čeho jsme dosáhli a to

nejenom já s Keykou, ale celé české družstvo. Máme mistryně světa v canicrossu a bike -

joringu, štříbra z canicrossu mužů, žen i bikejoringu žen a bronz z canicrossu žen, takže

super skvělý výsledek celého skvělého týmu, jehož součástí mi bylo ctí být!

                    

.............................................................................................................................................................

Mushing pod věží - Fitmin cup Radíkov 2. 12. 2017

 

V sobotu dopoledne nás přivítal nádherně zasněžený Radíkov. U nás doma sice nějaký

sníh taky leží, ale nic dramatického, co by nás s Keykou připravilo na zhruba 10 cm souvislé

sněhové pokrývky. Prostě taková velmi brzká vánoční paráda. 

Trať však vypadala naprosto odlišně. Ledem pokrytá rozježděná lesní cesta plná zamrzlých

kaluží. Obdivuji závodníky, kteří na trať vyrazili na kole!

Takže trať byla pod ledem, naštěstí byl velice drsný, plný hlíny a jehličí, takže to klouzalo

o něco méně. Startovalo se intervalově po jedné minutě. Já s Keykou startoval v kategorii

příchzích, jelikož k Mushingovým závodům je potřeba licence.

Startovali jsme jako třetí. Trať nebyla náročná profilově, zato byla technická a velkou roli

hrála souhra psovoda se psem, protože bylo potřeba neustále kličkovat mezi zamrzlými

kalužemi, které byly sice zamrzlé, ale led byl tenký a skrýval pod sebou spousty vody a bahna,

o čemž se měl možnost přesvědčit nejeden závodník .

Asi nejlepší klouzačka čekala v samotné závěru. Posledních cca 400 metrů se stoupalo do

cíle po asfaltové lesní cestě. Tam led nejvíc klouzal, navíc ve stoupání a v samotném závěru.

Keyka táhla super, takže jsem jen zvedal nohy a snažil se nespadnout, což se podařilo.

Tento závod jsem chtěl pojmout jako kvalitní trénink a hlavně srovnání s borci, kteří běhají

s licencí a s ESP. 

Já jsem s naším časem spokojený, podle Garminů jsme měli průměrné tempo 3'42" na 1 km.

Není to bůhví co! Ale při teplotě kolem nuly a na ledové trati jsem byl s naším výkonem

spokojený a třešničkou na pomyslném dortu je i 1. místo v kategorii. 

Moje hodnocení závodu je pozitivní. Trať byla skvěle značená (barevné cedulky a mlíko).

Pořadatelé se snažili a dodržovali harmonogram a pokud byl posun startu, všichni o tom

byli informovaní. Vyhlášení bylo večer v místnosti, ale se psy, takže super.

Rádi přijedeme zase.

..............................................................................................................................................................

Mistrovství České republiky belgických ovčáků v canicrossu. 

 

O tom, že canicross na MČR bude jsem se dozvěděl úplně náhodou. Po krkonošské

výzvě jsme s Keykou ukončili sezońu a regenerovali po náročných závodech s tím, že za tři

týdny začneme přípravu na sezońu 2018. Na webovkách CMC jsem objevil, že bude MČR BO

a uvažoval, že bych jel alespoň v sobotu mrknout na naše nejlepší maliňáky v IPO 3.

Tři týdny před termínem jsem mailoval s Jarkou M., která má u CMC na starosti canicross

a chtěl jsem zjistit podmínky repezentace na MS BO (FMBB) ve Slovinsku a dověděl se, že

MČR BO v Dolanech bude 1. výběrákem na svět. Náhoda jako prase! 

S Keykou jsme dali pár kvalitních tréninků a v neděli 22. října frčeli do Dolan. Samotný 

závod probíhal ve Zlosyni (kdo ty jména obcí vymýšlí???). Protože Keyka hárala, tak jsem šel

na obhlídku trati bez ní. Trať vedla lesem, zhruba první půlka stoupala a pak se zvolna klesalo

do cíle. Povrch příjemně měkký po deštích a přikrytý spadaným listím (bikerům jsem fakt

nezáviděl). Startovali jsme první z mužů. Chtěl jsem jít od začátku doraz, trať byla 

krátká cca 3,5 km a rychlá až na druhou část stoupání, kde se kopec za vracečkou docela

slušně zvedal. Vyrazili jsme na trať a pěkně frčeli, Keyka táhla super. Jenom v tom větším

stoupání za vracečkou, kde bylo potřebo trochu zpomalit, Keyka přešla do klusu. Stačilo

jen pobídnou (běž, běž) a začala znovu cválat a vytáhla mě až na vrchol stoupání. 

Občas jsem mrknul na Garminy. Běželi jsme průměr okolo 3´45" na kilometr, což do kopce

bylo pěkné. Pak se začalo klesat a jak už máme zažité z dlouhých hoských běhů, začali jsme

odpočívat. Tempo kleslo přes 4´na km, což bylo hodně špatné. Chvíli trvalo než jsme se

zmátožili, ale pak jsme se konečně rozjeli a šlo nám to hezky až do cíle. Ikdyž to mohlo

být ještě o něco lepší, i tak jsem byl s naším výkonem spokojený (až tak, že jsem nezastavil

stopky). Při balení a úklidu tratě jsem se doptal na výsledky. Zatím bez časů, ale vyhráli

jsme.

Vyhlášení proběhlo na stadionu v Dolanech. Keyka a já jsme se stali Mistry České

republiky v canicrossu v Kategorii Muži. Zároveň jsme se nominovali do reprezentace na

FMBB 2018 ve Slovinsku. Super výsledek a moc se těšíme.

..............................................................................................................................................................

5. Rockpoint horská výzva 2017 - Krkonoše

                  

Poslední horská výzva se bězela v okolí Železné Rudy. Trasa zůstala stejná jako loni, takže cca 35 km s

převýšením 1400 metrů.

Předpověď slibovala běžecké počasí - kolem 14°C, mírný déšť, čerství vítr. A vše se vyplnilo.

Startovalo se do řádného asfaltového stoupání. Teplota kolem desíti stupňů a tak jsme na start přišli na

poslední chvíli, aby jsme zbytečně neklepali kosu. Dobrá myšlenka, ale vybíhali jsme z konce startovního

pole. Což se ukázalo jako pozitivní, protože jsme začátek šli krokem a pomaličku přecházeli do běhu.

Stoupání bylo opravdu prudké a většina závodníků přešla do chůze. Já s Keykou jsme se pěkně rozběhli

a na kopci jsme dorazili na čelo závodu. Pokračovalo se po hřebeni a po 5. km se začalo stoupat na 1. "kopec"

Liščí horu. Stoupání končilo na 10. km, kde jsme si dali s Keyoškem 1. pauzičku na pití. Tempo bylo velmi

rychlé, pořád jsem čekal, že někdo musí odpadnout, ale všichni vypadali super. I když pauzička trvala jen

minutu, celá skupinka nám zmizela z dohledu! Já se chtěl co nejdřív docvaknout a tak jsme úbočím Stohu

letěli, co to šlo. Po pár kiláscích jsme už frčeli na 3. místě. Před náma byl jen Honza K. a Jana K. Ta na 

neštěstí kousek před náma nepříjemně upadla. Chytla křeč, tak jsem ji natahoval nohu a pomáhal vstát.

Říkala, že běží dál a tak jsme se vydali stíhat Honzu, který nám opět utekl. Klesalo se 9 km až k 1. občer-

stvovačce ve Špindlu. Letěli jsme dolů na hranici max. rizika a v těch nejprudších pasážích klesání jsme se

dostali před Honzu, takže na občerstvovačce jsme byli 1. v kategorii. Při výběhu z občerstvovačky jsem se

chtěl ujistit, že vybýháme správně na trať, protože v dohledu nebyl žádný fáborek či ukazatel. Tak se

ptám obsluhy "nahoru"? A odpověď mi vyrazila dech. Prý "já nevím"!! Naštěstí už přibíhal Honza a viděl

mé rozpaky a tak mě nasměroval . 

Začalo se okamžitě prudce stoupat po asfaltu a běžet to fakt nešlo. Asi po kilometru stoupání povolilo

a mi se konečně mohli zase rozběhnout. Čekaly nás ještě 4 km stoupání, které ve své druhé polovině

dává řádně zabrat. Vyběhne se z lesa a jde se po schodech! Většinou hodně prudké a v závěru, kdy dochá-

zí síly, se zdá být nekonečné. Na tohle stoupání jsem se snažil našetřit nějaké zbytky sil, ale i tak mě pře-

padaly myšlenky, jestli nebude lepší na chvíli zastavit a odpočinout. Tak jsme si dali 2. pauzičku na pití a 

já dal i gel, protože energie se vždycky hodí. Za chvíli  nás docvakl Honza a začal se nám vzdalovat. Vůbec

jsem nechápal kde bere energii, dokonce místy běžel! Já jsem se snažil uklidnit a držet si své tempo. Tady

by nás předběhl asi i slimák. Říkal jsem si, kdy už začne působit ten gel? A, že jak vyjdem na kopec tak

vyrazíme a do 2. občerstvovačky Honzu máme . 

Na konci stoupání jsem byl taky na konci, ale se silama. Navíc nás na hřebeni přivítala mlha a vítr. Nějakou

dobu trvalo než jsem se dostal do tempa a hlavně díky Keyce, která super táhla. Na občerstvovačce na

Luční Boudě jsme se nezdrželi, jen Keyka slupla 3 kolečka salámu a už jsme pádili dál. Bohužel Honza už

byl v nedohlednu. Na začátku seběhu si někdo pohrál se šipkama a já se vydal na Sněžku! Naštěstí borci

za náma na mě hukli. Pak následoval seběh až do Železné Rudy. Ze začátku je opravdu hodně prudký

a na těch mokrých kamenech to opravdu stálo za to, ale věřil jsem, že právě tady můžem Honzu doběhnout.

A podařilo se nám to, dokonce jsme šli před něj, ale jen na chvilku, pak nás zase předběhl a nasadil nesku-

tečné tempo. Občas jsem mrkl na Garminy a nevěřil jsem, že běžíme 3´30" na 1 km! Není to sice žádný

super trysk, ale po 30 km v kopcích, je to pěkný . V závěru seběhu se běželo po asfaltu a Honza držel

pořád hrozný tempo. Věděl jsem, že jestli nás utrhne, tak už ho nechytíme, ale taky jsem si říkal, jak dlouho

můžem takové tempo vydržet?

V Rudě jsme běželi bok po boku a já po očku sledoval jestli na Honzově tváři neuvidím nějaké známky

únavy. Jenže ten chlap vypadal super a letěl jako vítr! Sěběh končil a přebíhala se lávka přes řeku. Tam

začínalo poslední štěrkové stoupání kolem řeky do cíle. Bylo to něco málo přes kilásek. Říkal jsem si, že

pokud zaútočím hned zezačátku, budu mít čas Honzu předběhnou, protože když jsem ho viděl, tak jsem

si na posledních 100 metrů nevěřil! Ale taky mě Keyka super táhla, ale fenka Honzi běžela vedle něj, takže

jsem věřil, že ho na té kilometrové délce můžeme dát, pokud to není STROJ.

Takže sotva jsme zatočili vpravo do stoupání, okamžitě jsem Keyku pobídl k rychlejšímu tempu. Naštěstí

Keyka zabrala a odtáhla mě až do cíle. Já jen zvedal nohy a snažil se nespadnout. Když jsem mrknul na 

Garminy, tak jsme to do kopečka švihali cca 4´30" na kilometr a tomu jsem nemohl uvěřit. Asi v půlce

stoupání jsem se odvážil rychle ohlédnout. A za náma nikdo nebyl!!!

Nakonec jsem si říkal, jestli jsem nenastoupil moc brzo, protože mi začínalo rychle docházet. Naštěstí

Keyka táhla opravdu skvěle a vyšlo nám to až do cíle.

Pro mě nejtěžší a nejrychlejší Horská výzva. A můj největší obdiv má Keyka, protože mi pomohla vždy,

když jsem to potřeboval( a to jsem potřeboval i v sebězích!) A síla jakou dokázala vyvinout se svými 25

kilogramy je pro mě neskutečná. 

Na závěr moc díky všem co mi poradili na trati. I když výhledy byly letos zamlžené, opět to byl skvělý

závod a doufám, že příští rok budeme opět na startu!  

 

..............................................................................................................................................................

4. Rockpoint horská výzva 2015 - Šumava

Poslední závod seriálu RP-HV tentokrát hostila Šumava. Pořadatelé přidali v každé kategorii pěknou

porci kilásků, takže nás v Halfu čekalo krásných 43. V předposledním závodu v Krušných horách jsme

s Keykou doběhli na 2. místě. Předběhl nás nejen muž o 12 roků mladší, ale i 1. žena.

To mne hodně motivovalo a na Šumavu jsme s Keykou odjížděli s odhodláním dokázat, že jsme v

kopcích nejlepší, bez ohledu na náš věk. Dlouhé sobotní tréninky jsme absolvovali v Jeseníkách a

zaměřili se hlavně na dlouhé výběhy a seběhy pořádných kopců. A navíc, na Šumavě jsme zatím

nebyli poraženi! Tohle všechno se nám s Keyoškem honilo hlavou, když jsme v sobotu v 1 hodinu

v noci vyrazili na cestu do Železné rudy.

Počasí mělo být v pohodě (14°C, mírný vítr, občasný slabý déšť). Ráno v 6 hodin jsme dorazili do

Ž. rudy. Cestou k registraci venčení a rychle v autě do spacáku a jeden a půl hodinový spánek.

Před devátou už jsme přešlapovali ve startovní bráně. Úderem deváté jsme se společně s dalšími

více než dvěmasty závodníky vyřítili na trať.

První co mne překvapilo bylo, že nás nepředbíhá nikdo bez psa. Většinou se okamžitě po startu

utvořila skupina 15 - 20 rychlíků a ti se rychle vzdalovali. Tentokrát jsme na čele běželi jen se psy.

Já to nechtěl hned moc napálit, přece jen nás čekalo 43 km. Ale běželo se jen mírně do kopce, či s

kopce a tak velmi rychle. Po pár kilometrech jsme na čele zůstali čtyři. Tři chlapi a jedna žena, zrovinka

ta co nás minule předběhla. Běželi jsme pěkně vedle sebe, jenže její pes neustále otravoval všechny

ostatní. Po tom co Keyku několikrát úplně vytlačil z trati, tak, že jsme museli i zastavit, jsem raději

zrychlil a pár desítek metrů odběhl, takže jsme s Keykou běželi špici. Před Černým jezerem nás chlapi

lehce předběhli a začali se pomalu vzdalovat. U jezera jsme si udělali 1. pauzičku a Keyka s chutí

vyžahla svoji misku. Samozřejmě kromě nás nikdo psovi pít nedával, takže nás předběhla jak holčina

s otravným psem, tak další dogtrekař. Vzhledem k tomu, že to byl teprve 9. kilometr, tak nás to moc

netrápilo a mi si pauzičku vychutnali a pokochali se krásou jezera.

Po chvíli končilo stoupání, kde jsme se znovu vrátili na 3. místo. Následoval dlouhý asfaltový seběh,

fuj, místy dost prudký a mi se začali nořit do mlhy.

Konečně se trať začala zvedat a mi začali stoupat k 1. občerstvovací stanici na 19. kilometru. Mi s

Keykou jsme si dali po jeden a půl hodině druhou pauzičku a před občerstvovačkou jsme se posunuli

na 2. místo. Na občerstvovačce jsme se jen odčipli, Keyka slupla 2 kolečka salámu a vyfrčeli jme jako

první. Byl to můj záměr, nikdo nedával psům pít a tak museli počkat na občerstvovačce až se psi alespoň

trochu napijí. Mi vyrazili ve svém tempíčku první a ostatní museli spěchat za náma a trochu se vydat, aby

nás docvakli. Vyšlo to, po chvíli se k nám připojil dosud vedoucí zavodník se psem. Běželo se po vrstevnici

a začalo se pomalu klesat, takže jsme běželi docela dlouho spolu a mohli si vzájemně postěžovat na naší

kolegini s otravným psem. Kolega její chování označil za vhodné na diskvalifikaci!

Trať začala znovu stoupat, čekalo nás 7 km na Můstek a kolega nám ukázal záda. Já s Keykou zvolnil,

čekalo nás dlouhé stoupání, následné dlouhé klesání a poslední dlouhý kopec a prudký seběh. Prostě

ještě příliš mnoho kilometrů. Mlha zmizela a na hřebenech dost nepříjemně foukalo. Nahoře jsme dali naši

třetí pauzičku na pití a vrhli se na seběh.

Poslední, tedy druhá občerstvovací stanice byla v Javorné na 33. kilometru a tam jsme opět docvakli

vedoucího závodníka. Hezký pocit. Tentokrát jsme se zastavili nejen na salámek. Keyka zhltla dvě kolečka

a další dvě dostala od hodné slečny, co tam "nalívala". Okamžitě za občerstvovačkou se zvedala sjezdovka,

kterou začínalo poslední stoupání na Pancíř a mi měli před námi běžícího na dohled.

Stoupalo se dosti prudce a tak jsme dost dlouho šli, ale jak to jen šlo rozběhli jsme se, aby jsme neztratili

kontakt. Na Pancíři jsme si dali poslední pauzičku a hurá dolů. Keyka táhla jako na začátku závodu a tak

jsem jen zvedal nohy a snažil se nespadnout. Tři kilometry před cílem jsme uviděli stojící vedoucí dvojici.

Já myslel, že spadli a tak jsem přibrzdil a zeptal se jak jsou na tom. Ale byly to křeče. Tyhle závody jsou

hodně o zkušenostech, zvolit správné tempo, pravidelně pít, jíst, vhodné oblečení, obutí a další milion věcí,

které ovlivní váš výkon.

Mi se opět rozběhli a upalovali co to dá, protože nejenom, že jsme vedli v dogtreku, ale byli jsme úplně

první na trati Half! V cíli jsme si mohli říct, Šumava po třetí a třetí vítězství. Taky celkové vítězství v tomto

ročníku a třetí celkové vítězství tři roky po sobě. A taky jsme dokázali to, proč jsme tvrdě trénovali, další

vítězství.

Keyka znovu dokázala, že i v 7 letech je pořád ve skvělé kondičce! Jen tak mimochodem, chlapík co byl

za náma druhý, je ročník 1984 (to jsem byl v 7. třídě ) a měl dvouletého psa!

Letos to znovu skvěle vyšlo a jen doufám, že se dokážeme připravit i na příští ročník.

Ještě jednou musím poděkovat Keyce, bez ní by to takhle nevyšlo!

...............................................................................................................................................................

1. Rockpoint horská výzva 2015 - Jeseníky

  Počasí se konečně umoudřilo a předpověď byla lákavá. Jenže to by nesměla v Jeseníkách ležet spousta

sněhu a v posledním týdnu před závodem další spousty napadnout. Odjížděli jsme v sobotu ráno s velkým

respektem a obavou, jak bude vypadat trať. A za Šumperkem už jsme měli jasno. Krásná viditelnost,

všechny kopce bílé.

Registrace proběhla bez problémů a startovní číslo 888 vypadalo skoro protekčně :-).

Udělali jsme si s Keykou venčící procházku pod sjezdovku po které se mělo přiběhnout do cíle a bylo

tam sněhu přes půl metru, super.

Na staru jsme se postavili do první lajny a v 9.00 hod vyrazili vstříc sněhové výzvě. Sluníčko už pěkně

hřálo a tak začátek byl pěkně mokrý. Asi po dvou kiláscích se začalo stoupat a sníh byl všude. Mokrý,

měkký a klouzavý. Hned od začátku s námi držel tempo Honza Krabec s fenkou Husky.  V kopci jsme

přešli do chůze, ale oni běželi a začali se nám vzdalovat. Vždy když stoupání povolilo, tak jsme je docvakli.

Po 45 minutách jsem poprve zastavil, aby se Keyka mohla napít. Nesl jsem ji 1 litr vody s kuřecím vývarem

a polštářky od Royal canine. Honza nezastavoval a tak nám zmizel z dohledu. 

Stoupalo se asi 12,5 km až na Praděd. Za Švýcárnou jsme naši známou dvojici viděli asi půl kilásku před

sebou. No a na Pradědu už jsme je měli. Při seběhu k Ovčárně jsem Keyce po druhé zastavil na pití a opět

jsme osaměli. Seběh byl fajn, sice sníh, ale dalo se v něm docela rychle běžet. Na ovčárně byla občerstvovačka

a tam jsme Honzu s fenkou zase docvakli. Keyka slupla dvě kolca salámu, já dva kousky banánu a pádili

jsme dál tentokrát na čele. 

Ve stoupání na Vysokou holu kde byla spousta sněhu, který se bořil nás Honza s fenkou zase předběhl a na 

hřebenech se nám začal vzdalovat. Běželo se hrozně, sníh se bořil a podkluzoval. U odbočky z hřebenů na

Františkovu myslivnu už měli zase půl km náskok. Já se těšil na seběh, že trochu spočnu a že snad něco

stáhneme. Ale byl to omyl. Udržet se uzoučké prošláplé cestičky byl přímo nadlidský výkon. Klouzalo to

jako prase, každé vyšlápnutí znamenalo zaboření, nebo pád. Já svoji zadnici otiskl ve sněhu dvakrát :-).

Keyka celou dobu skvěle táhla a neměla s klouzáním či rovnováhou nejmenší problém.

Po prudkém seběhu trať pokračovala po vrstevnici, Honza s fenkou zmizeli z dohledu a mi předbíhali jen

spousty závodníků z Longu. Poslední prudší asi 3 km stoupání k Dlouhým stráním jsme začali zastávkou

na pití a protože se sluníčkou fakt snažilo šel jsem do kraťasů a trika s krátkým rukávem. Sice jsem chtěl

běžet, ale moc mi to nešlo, sníh byl měkkej, bořil se a klouzal, takže chůzička. Pak přišli seběhy. Ještě jednou

jsme doplnili palivo a přišlo poslední stoupání. Na umístění už jsem nemyslel, ale říkal jsem si, že to můžem

zkusit vyběhnout, protože pak už bude jen a jen seběh. Keyka táhla super a nám se to stoupání podařilo

fakt vyběhnout :-). Následovalo klesání lesem a opět jako loni ani letos tu nebyla odbočka značená. Stála

tam skupinka s mapou a bádali jestli jít do lesa, či okolo. Já šel do lesa, ale dlouho jsem si myslel, že se

budu vracet, protože prostě značení 0. Až na konci lesa byl fáborek a mě se móóóc ulevilo, že se nemusím

takovej kus drápat zpátky do kopce.

Vyběhli jsme na sjezdovku, která prudce klesala a s rozměklým sněhem po kolena. Pohyb asi víc připomínal

klouzání než běh. Postupně sněhu ubývalo a ubývalo až docela zmizel. A já nemohl uvěřit vlastním očím.

Nejenže sjezdovka byla suchá, ale asi 400 metrů pod náma si to Honza s fenkou vykračují jako na výletu.

Historie se znovu opakuje, to bylo první, co mě napadlo. Loni jsme tady na sjezdovce sice o něco výše

předběhli posledního soupeře a VYHRÁLI!!! Okamžitě jsem nakopl vrtuli a řítili jsme se dolů střemhlav.

Jediné co nám mohlo pomoci bylo, že Honza se neotočí a nevšimne si nás, že je chceme doběhnout. 

A vyšlo to. Sjezdovka je fakt hodně prudká a kromě mě a Keyky tam nikdo NEBĚŽEL. Honza čučel jen pod

nohy a nás zaregistroval až, když jsme je v pekelné rychlosti míjeli. Bohužel nejprudší část sjezdovky po

200 metrech končila a přecházela ve zvlněnou část. Krátce jsem hodil okem a uviděl ty dva asi 30 metrů

svištět za náma. Keyka mě táhla tryskem dolů a mě jen napadlo, že nesmím spadnout. Ikdyž jsme běželi

fakt hodně rychle, ti dva se nás drželi jako klíšťata. Sjezdovka přecházela v cestu. Když jsme po ní ráno

vybíhali byla namrzlá, uprostřed kamení s ledem po krajích zmrzlý sníh. Teď tam tekla voda a po krajích

byl led. Naštěstí jsme tam nehodili tygra. Při dalším ohlédnutí přišlo uklidnění, náskok se nezmenšil! Zbývalo

přeběhnout lávku a cílová rovinka zakončená startovní - cílovou bránou. Jóóóó, dokázali jsme toóóó!!!

V cíli jsem dlouho vydýchával a hladil Keyku. Dnes opět skvěle táhla a bez ní bych se na to v tom sněhu

určitě vykašlal. Byla neskutečná a její temperament v cíli byl obdivuhodný. Pár sekund za námi doběhla

2. dvojice. Honza totálně nechápal, "kde jsme se tam najednou vyloupli"??!!

Opět se ukázalo, že není důležité být první na kopci, ale v cíli a že závodit se musí až do konce!!! 

I když jsem měl v průběhu závodu chvilky, kdy už jsem si říkal, že 2. místo za těchto podmínek je taky

super, pořád jsem si myslel, že můžeme ještě zabojovat a díky fantastickému výkonu Keyky to VYŠLO!!!

V cíli jsem měl velikou radost a užíval si ten nádherný vítězný pocit, v tu chvíli jsem zapoměl na to hrozné

brodění, klouzání, podklouzávání, padání, boření ve sněhové kaši, těšil se z nádherného počasí a také z

toho, že jsem s Keykou opět strávil neskutečné a nezapomenutelné okamžiky v nádherných horách.

Ku... , já byl tak dojatý, že jsem načisto zapoměl přiložit čip na čtečku v cíli! Když už jsem chtěl odejít,

vzpoměl jsem si na propozice, že čip se v cíli vrací a že kdo se na to vy.... může po něm pořadatel

chtít 300 Kč. Tak jsem oslovil dvě slečny co seděli v cili a měli to zjevně na starosti (na háku), jestli

nechtějí vrátit čip? Prý jo a že se mám zrovna odčipnout. Honza se odčipnul okamžitě po mě a ikdyž

doběhl pěkných pár metrů (sekund) za mnou, výsledný čas má o 1 sekundu horší než já.

Asi jsem nebyl sám, kdo dojatý jako tele zapoměl po doběhu okamžitě odpípat, protože nakonec jako

už tradičně byly při vyhlašování zmatky v pořadí. Protože pokud někdo doběhl a jal se dojímat, mohl závodník

za ním doběhnuvší a nasraný, že byl předběhnut odpípnou dřív než ten předním ještě dojatý. Přitom stačilo,

kdyby jeden člověk v cíli stál a okamžitě posílal závodníky ke kouzelné krabičce na stole, za kterým seděly

dvě slečny. Pořadatel se opět předvedl, nedodržel svůj časový harmonogram pro vyhlášení výsledků a

zakončil to tím, že některé kategorie přestal vyhlašovat, lebo tam začali chodit závodníci, že jim ňáko

neštimuje pořadí. Nabízí se otázka: kolik ještě bude potřeba ročníků, než pořadatel vyladí organizační

problémy??? Toto je zřejmě 6. ročník. Tímto tempem by měl být jubilejní 10. ročník fakt prda .

Ještě bych se vrátil ke značení trati. Letos poprvé pořadatel kromě pásky na stromech použil šipky barvou

na zemi BRAVÓÓÓÓ!!! Jen ta poslední (velmi důležitá) odbočka byla bez šipek a to jak na papíře, tak na 

zemi. Vzhledem k tomu, že stejný problém byl i loni, jestli nejde o záměr pořadatele?!

Pochvala za jídlo v cíli. Fakt výborné, oproti té sračce z loňska zlepšení o 100%

............................................................................................................................................................

3. Rockpoint horská výzva 2014 - Krušné hory

 Budík(mobil) nás probudil minutu po půlnoci v sobotu 14. 6.. Věci na závod jsou připraveny

v autě, zbývá napustit vodu a namíchat ionťáky, lehká snídaně(banán), vyvenčit Keyku a v jednu

hodinu vyrážíme na 400 kilometrovou cestu směr Boží dar :-)

Po dvou zastávkách přijíždíme v půl šesté na parkoviště na Božím daru. U nás bylo jasno a 14

stupňů, tady je zataženo, 11 stupňů a vypadá to na déšť.

Společně se jdeme registrovat. V tuto chvili jsme jediní a tak po pěti minutách odcházíme se vším

potřebným. Start i cíl jsou přímo na náměstí. Ještě děláme venčící procházku a rychle do auta,

čeká nás tak hodina a půl "spánku". Ale ouha, první zapomenutá věc - spacák :-(. Kdyby nebyla

taková kosa, tak o nic nejde. Takže plán "B", obléct vše co se dá a přikrýt druhou šustkou.

Naštěstí vozím opravdu dost oblečení pro případ rozmarů počasí :-). Keyka se stočila do klubíčka

a hlavu si přikryla ocasem, šikula. Okamžitě usínáme. V polospánku registruji, že začalo pršet.

V půl osmé mne probudí chrápání, říkám si, že to musí slyšet i venku. Jedním okem mrknu kolik

lidí už chodí okolo, chrápání neustává, až teď mi dojde, že ne já, ale takhle chrápe Keyina :-), fajn,

že taky odpočívá. 

Pomalu vstáváme, už neprší, takže rychle převléct, poslední svačinka(banán, tyčinka) a jdem se 

venčit a rozhýbat. Venku už se to hemží závodníky dvou i čtyřnohými. 

Start je v devět, tentokrát jdeme dřív a obsazujeme místo hned ve startovní bráně. Po startu

jsme v první skupině, která má zhruba čtrnáct lidí. Tempo je vysoké, běží se mírně z kopce.

Musím brzdit Keyu, zřejmě chce naskočit do auta které jede před náma s kamerou :-)

První kilometry jsou z kopce a běží se hodně rychle, opouštíme skupinu a běžíme si své tempo.

Před skupinou běží Kuba se svým ohařem, nerozum, tohle nevydrží! Trať se začíná zvolna vlnit

a přichází první kopce, kde docvakneme Kubu. Tempo je pořád vysoké. První zastávku dělám

kolem 9. kilometru(obvykle na 7.), Kuba nám ukazuje záda. 

Dobíháme ho v 1. delším kopci a on už jde! Jakmile ho docvaknem, rozbíhá se s náma. První

občerstvovačka je v seběhu na 14. km, nechám si zapsat kontrolu a frčíme dál. Další kopec už

už je z části na chůzičku. I tak předcházíme závodníky, kteří nasadili hned z počátku vysoké

tempo a teď si to protrpí. I když se to na mapě nezdálo, tak i tady je hodně asfaltu. 

Další kopec je vlastně sjezdovka, ne dlouhá zato strmá, takže walk. Za vrcholem máme naši

druhou zastávku, je čas na kousek tyčinky. Kuba nás opět předbíhá :-(

Teď už budem jen klesat až na druhou občerstvovačku v Jáchymově. Asi po kilometru se

proženem okolo Kuby a nedáváme mu šanci se zavěsit.

Poslední část klesání je ve městě, asfalt, schody, asfalt , schody, schody, schody, HUMUS. 

Tentokrát zastavujem a krom potvrzení do mapy i občerstvujeme.

Teď nás čeká nejtěžší část, výstup na Klínovec, 6 km prďák, stoupá se z necelých 600  do 1200

metrů nad mořem, takže převážně walk. V půli kopce dělám další zastávku na pití.  

Asi kilometr před vrcholem se kopec zvolní a konečně můžeme běžet. Na vrcholu Klínovce je

poslední občerstvovačka, v klidu si vychutnáme poslední pití, nikdo se psem v dohledu, ani v

doslechu. Teď už jen čtyřkilometrový padák na Boží dar. Sil máme dost, takže frčíme co to dá

a předbíháme další závodníky.

Končí louky a vbíháme do ulic Božího daru. Opět se dostavuje ten krásný pocit, nohy běží sami,

tělo je lehounké(asi prázdný batoh), únava je pryč, dokázali jsme to!

Podruhé jsme dokázali doběhnout hned za elitní trojkou, toho si moc vážím, zároveň mají můj

obdiv, protože oni běží bez psa!!!

Protože Rockpoint horská výzva má 4 závody a počítají se tři nejlepší výsledky, tak už nám

celkové vítězství nikdo NEVEZME! I tak v srpnu v Krkonoších půjdeme na vítězství!

............................................................................................................................................................

2. Rockpoint horská výzva 2014 - Šumava

Na Šumavu jsem se osobně moc těšil. Loni to byl náš 1. závod Rockpoint horské výzvy a

vítězný! Kopce nebyly tak strmé a daly se většinou běžet.

Letos se trať změnila a prodloužila na 38 km. Počasí mělo být dle předpovědi pro nás příjemné.

Nejhorší na Šumavě je to cestování. Vyrazili jsme v 01:15 hodin v sobotu a po dvou přestávkách

jsme dojeli na Špičák ráno po šesté. Rychle jsme se zaregistrovali, udělali venčící procházku a

šupli jsme do pelíšků (teda Keyka, já do spacáku na sedadlo spolujezdce). Telefon nás vzbudil

před osmou. Malá svačinka a vyrazili jsme na obhlídku začátku trati. Start po asfaltu, potom asi

kilometr skoro rovina kolem místního nádraží a kopec, krása. Jdem po trati v lese a kopec stále

nekončí. Tak jsme se radši vrátili a omrkli doběh. Dobíhat se bude opět po sjezdovce, jejíž konec

se mi nepodařilo spatřit. 

Startovalo se v 9 hodin. Na startu opět přibylo ESPéček. Bohužel se nám nepodařilo procpat na

začátek davu a tak jsme se museli po startu postupně prokličkovat dopředu. Za nádražím jsou před náma

už jen čtyři běžci bez psů. Tentokrát jsem chtěl rychle vyběhnou na čelo, běžet si své tempo a

kontrolovat si soupeře, což se nám podařilo.

Vedle nás běžel tak jako v Jeseníkách Jakub se svým ESP Sonym. Trať stoupala k Černému

jezeru(nádherné), asi 1 km nad ním se konečně začalo klesat. V klesání jsme měli 1. zastávku na doplnění

energie a tekutin a Jakub se Sonym nám utekli. Vrtalo mi hlavou, jak to, že nezastavili na pití. Asi po 10

minutách jsme je docvakli ještě v v seběhu a nedalo mi to, nezeptat se Jakuba, kdy dává pít psovi. Byl jsem

ujištěn, že se Sony napil z potoka. 

Seběh končil v Zadních Hamrech a začalo se stoupat k 1. občerstvovačce na Hojsově stráži (16,5 km).

Ikdyž jsem si toho v mapě nevšiml, je to fakt kopčisko a místy jsme museli přejít do chůze. Ze zadu se na

nás dorazila další dvojice bez psů a ani nevím přesně kdy, ale Jakub a Sony zůstali za námi. 

Na občerstvovačce jsme si jen nechali zapsat kontrolu do mapy a pokračovali jsme dál. Asi o kilometr

výš kopec končil a mi si dali svoji 2. zastávku na pití a jídlo.

Začalo klesání, ale vzápětí se znovu stoupá, tentokrát na Můstek (1234 mn.m.). Místy opět chůzujeme.

Pak konečně přichází delší seběh až na 2. občerstvovačku (Šimandlův dvůr, 27 km). Tady se taky oba

doléváme.

Znovu se začíná stoupat, tentokrát sjezdovkou, místy pěkně podmočenou, takže znova chůzujeme.

Je to ale poslední dlouhé a prudké stoupání končící na Pancíři a odtud už jen klesání po sjezdovkách

až do cíle na Špičáku. Asi v polovině stoupání máme naši 3. pauzičku. Těsně před vrcholem Pancíře čeká

kamera a foťáky, fakt se hodně snažím nevypadat jako těsně před smrtí.

Ale je tu vrchol a přecházíme do běhu a ikdyž to jde z tuha podle garmina je tempo překvapivé. Teď už

jenom vydržet, neudělat hloupou chybu a nezválet sjezdovku. Hlavně sledovat značení trati! Sjezdovka

končí, přebíháme silnici a je to tady. Nohy přestávají bolet, endorfiny tryskají, tělo je lehoučké jako pírko,

únava neexistuje! A nikdo nás nepředběhl!!! Nádhera, tu chvilku když společně s Keykou probíháme za

potlesku bránou si vychutnáváme. Přichází moderátor akce a trošku nás zpovídá. Neodpustím si trochu

ironie na adresu pořadatele a změnu pravidel (po závodu v Jeseníkách si druhý a čtvrtá závodnice v 

pořadí dogtrek HALF stěžovali, že v průběhu závodu psa odepínám a on běží na volno, ikdyž ani jednomu

z nich Keyka svým pohybem na volno neovlivnila výkon, což mě totálně vytočilo, protože nechápu, jak

si může někdo stěžovat na něco, co ho nijak neohrožuje ani neovlivňuje, jenže organizátor zareagoval

a pes už musí být po celou dobu jen na vodítku, taky vypustil z povinné výbavy 1 litr tekutiny pro psa,

což mi hlava nebere, asi úpravy pro "zvýšení pohody psů" z hlediska organizátora! Bohužel docela

zajímavé a hodnotné odměny pro první trojici přilákaly na start "závodníky", kteří ke svému psovi

nemají vztah a je to pro ně jen tvor který je táhne, to, co bude pít, nebo jíst v průběhu závodu je jim fuk,

hlavní je ,být na bedně! 

Já mám v batohu minimálně 1 litr (při větším teple 1,5 litru) vody s rozpuštěnýma granulema, jakýsi psí iont,

aby Keyka dostala nejen tekutiny, ale i živiny a minerály, je to sice závaží, ale bez toho prostě nevyběhnu a 

každých zhruba 45 minut dělám pauzu, kdy se oba v klidu napijeme. Každá pauza trvá asi dvě minuty. Což je

podle některých zbytečná ztráta času). 

Keyka "šla" celou trasu skvěle, táhla jako tygr a po doběhu, když jsme se šli projít, tak ještě chtěla

házet klacek. Prostě ÉRO!

3. díl Rockpoint horské výzvy se odehraje za měsíc v Krušných horách.

 

...............................................................................................................................................................

1. Rockpoint horská výzva 2014 - Jeseníky

Letošní Rockpoint horská výzva bude mít pět dílů. První proběhl 12. 4. v

Jeseníkách. Já s Keykou začal přípravu už v listopadu a pomalu jsme přidávali

kilásky až na 264 km v březnu. Není to sice nic moc, ale víc nestíháme.

Oba jsme netrpělivě očekávali druhý dubnový víkend. Hlídali jsme předpovědi

počasí s obavami, aby moc nefoukalo, nemrzlo a nesněžilo. I když předpověď

nebyla moc optimistická, skutečnost nás oba velmi potěšila. Nefoukalo, nemrzlo

ani nesněžilo. Bylo polojasno a teplota okolo 12°C. Dá se říct super počasí na

proběhnutí po horách.

Jeseníky jsme si zajeli otestovat v polovině března, kdy u nás na Hané panovalo

teploučké jaro. I v Karlově bylo teplo, ale od 1000 metrů nadmořské výšky

ležel všude sníh a ne jen nějakých pár cenťáků, ale po kolena. Vyšplhat se na

hřebeny byl opravdu výkon. Z lehkého 30 km proběhnutí se tak stal opravdu

hodně kvalitní trénink!

Sobotní ranní příjezd proběhl v pohodě, kdo by taky v sobotu před šestou někam

jezdil? Parkoviště pro závodníky v Koutech jsme našli na poprvé. Prezentace byla

blesková, číslo, čip, mapa, tričko závodu, připínáčky, úsměv a další.

Do startu zbývala asi hoďka, tak jsme vyrazili na venčící procházku, omrknout

kde bude start a kam se vyběhne. Sjezdovka v Koutech je opravdu impozantní,

strmá, dlouhá. To bude  seběh do cíle.

Start v devět hodin byl společný pro všechny kategorie Half (muži, ženy, mix,

dogtrek). Docela jsem se obával, že psy ušlape nervózní netrpělivý dav. Naštěstí

se nic nestalo a i my v pohodě odstartovali na 35 km dlouhou trať.  Proběhli jsme

pod sjezdovkou a cesta se začala zlehka vlnit.  Podle mapy nás čeká 12 km

pořád do kopce až na vrchol Pradědu. Stoupá se z necelých 600 do necelých 

1500 metrů nad mořem. Po dvou kilometrech se cesta stočila kolmo

proti vrstevnicím, kopec jako prase a tak pomalu přecházíme do chůze.

Kontroluju si tepovku na garminech a pumpa mlátí přes 160 úderů za minutu při

chůzi! Někteří se ještě snaží běžet, ale postupně také přechází do chůze.

O tom kolik dogtrekařů je před náma nemám tucha. My jsme ve skupince tři.

Dvě ESPéčka a Keyka. Tempo je svižné a od začátku se závodí. My se držíme

spíš zpátky, trať je dlouhá a tady se ještě o ničem nerozhoduje. Stoupání občas

zmírní a dá se i běžet, jenže po pár desítkách metrů opět narůstá a zase jdeme.

Po 45 minutách dělám 1. přestávku na pití. Asi nejdůležitější činnost, pravidelně

doplňovat tekutiny a energii. Keyka si dává vodu s rozpuštěnýma granulema, já

iont a půlku tuby endura od Nutrendu. ESPéčeka nám ukazují záda a když se

zase rozcházíme  jsou nenávratně z dohledu.

Nu což, na Praděd je to ještě 6 km, tak je třeba ještě dohoníme. Všude kolem je

souvislá pokrývka sněhu. Až na Velký Jezerník je to běh spíše indiánský. Ale pak

se konečně rozbíháme. Keyka táhne super a my si to svištíme pěkně po sněhu.

U Švýcárny opět vidíme záda ESPéček. Jsou spolu a jdou. Nabíháme na asfalt  

pokrytý uježděným sněhem a jsem rozhodnutý to vyběhnout až na Praděd. Je to

kopčisko, ale pak nás čeká  seběh  na  Ovčárnu a při tom si můžeme orazit.

ESPéčka jdou vedle sebe, každý na jedné straně cesty. Keyka to střihla mezi ně

a tradá, teď mají výhled na naše zadnice.

Neotáčím se, ale z povelů je jasné, že se rozbíhají. Kontroluju tepovku, pomalu

se zvedá nad 160 ťuků. Říkám si, je na čase vyzkoušet jak jsou na tom

ESPéčka. Kopec se zvedá, ale Keyka táhne jako bejk a ESPéčka přechází do

chůze. My běžíme, na vrchol je to cca 2 km. Z toho už může být důležitý náskok.  

Asi 1 km pod vrcholem se kolem nás opačným směrem prožene borderka a za ní

vlaje vysmátý šohaj, tak ti budou první. A vypadají fakt dobře, sakra.

Po chvíli za ním peláší ESPéčko táhnoucí závodnici v růžové bundě. Pozorně si

je skenuju a nevidím žádné stopy únavy, sakra, sakra. Vypadá to, že jsme zatím

třetí a na zádech máme dvě ESPéčka, to je tedy situace.

Vybíháme na vrchol, kde je kontrolní bod. Zápis do mapy a konečně

seběh. Říkám si, že možná něco stáhneme, když je na Ovčárně občerstvovačka.

Odepínám Keyku a frčíme dolů. Před Ovčárnou menší stoupání, čučím před sebe

nezahlédnuli někoho se psem, ale nic, do pytle, nedobíháme je. No nic. Na

Ovčárně se opět dolijeme a dobijeme, čeká nás krátké, ale prudké stoupání na

Vysokou holu. Sníh, krpál, chůze.

Na hřebenech se opět dáváme do běhu. Za odměnu máme nádherný výhled na

okolní kopce a Praděd v celé své kráse. Za Velkým Májem vidím známou růžovou

bundu a před ní ESP asi půl kilásku před námi. Dobíháme na odbočku kde se

bude prudce klesat z hřebenů. Růžovka je před náma asi 200metrů, ale radši

zastavuju na pití, čeká nás pořádný sešup a kdoví jak to tam půjde. Není tady

sice sníh, zato spousta vody, bláto a kamení, prostě žůžo. Keyka opět na volno a

pouštíme se do stíhačky. Ještě na zelené je máme a z toho jak rychle se blížíme

je jasné, že běží o dost pomaleji.

Zdravíme se a čekáme, že nás pustí před sebe. Cestička je tu uzoučká a

rozbahněná,  jen pro jednoho. Po chvíli nás sportovně pouští před sebe a mi

okamžitě zrychlujeme na max. Tak teď jsme druzí.

Trať se narovnává, běžíme po vrstevnici. Cestu tvoří balvany a hlína uježděná

náklaďáky, opravdová kotníková masáž.

A už je to tady, opravdu, ale fakt  poslední delší prudší kopec. Hned začátek je

dost prďák, takže dáváme chůzičku. Pár desítek metrů a Keyka zrychluje, tak co

mám dělat, běžím taky. Kopec ze zdá nekonečný. Před vrcholem už je to čistě na

morál. Konečně vbíháme na asfalt u Dlouhých strání, kde začíná závěrečný

sešup. Odepínám Keyku, pro dnešek má hotovo. Nejdřív asfalt a pak konečně

přijde sjezdovka. Na konci asfaltu míjíme mixovou dvojici a dostáváme důležitou

a radostnou infošku. Náš poslední soupeř není daleko a občas už přechází do

chůze. Přejít do chůze v seběhu to znamená, že jim došly síly!

Najednou mám zase dost sil a okamžitě zrychlujeme. Pří vběhnutí  na sjezdovku

je už vidím. Jsou asi 300 metrů pod námi a JDOU.

Do cíle je to něco přes 1 km. Ždímám poslední síly. Tohle může vyjít, když si nás

nevšimnou. Když jsme asi 100 metrů od sebe, najednou se otáčí a okamžitě se

 rozbíhají. Marná snaha, jsme rychlejší a ukazujeme jim záda!

Teď už to musí klapnout, zatáčka a a a proboha, to NE! Konec  značení, nikde

v dohledu jediný fáborek, nebo šipka. Někteří závodníci jdou sjezdovkou přímo

dolů, jiní cestou napříč. Stojím a čučím do mapy. Trať má být docela bokem

sedačky a tady jdou závodníci  přímo pod ní. Kolik je tady asi vedle sebe

sjezdovek? Co včil. CNS signalizuje přetížení, ještě chvilku a přijde blackout.

Kam až moje oko dohlédne žádné značení. Běžím kousek po cestě, kde další

závodníci marně hledají značení. Ne, musím zpět a sjezdovkou dolů! Vracím se

zpět a nevěřím vlastním očím. Stojí tu dva dogtrekaři a ptají se KUDY? Říkám, já

jdu dolů a okamžitě zdrháme dolů sjezdovkou. Tak prudký seběh jsem asi ještě

neběžel. Naprosto zřetelně  jsem cítil všechny čtyři části čtyřhlavého stehenního

svalu. A pak konečně probíháme nafukovací branou ve svahu pár set metrů před

cílem. V tom kalupu se ani jednou neohlédnu, bo hrozí držkopád. Najednou

necítím únavu,  namožené nohy, vyčerpání, prostě nic, jen hroznou

radost, že jsme to dokázali a jsme u cíle. Konečně  přebíháme mostek přes

Desnou a cílová brána je tu. Za ní čeká moderátor a ptá se jestli si uvědomuju,

že jsme vyhráli Halfa dogtrek? To víš, že jóóóóóóóóóó!!!

Radost, endorfiny se hrnou do krve, skvělý pocit, máme to za sebou a ještě  

jsme první, nádhera.  Chválím Keyku, byla úžasná, nebýt jí, tak kdo ví!

Dopíjíme zbytky našich nápojů a pomalu na nás padá únava.

Ještě nás čeká protáhnutí a tak jdeme k autu. Keyka si našla klacek a prý, že si

budeme házet, tak jo, jdeme na to.

Tentokrát nám to vyšlo, uvidíme v květnu na Šumavě.